25.10.2005 Watamu
V devět vyrážíme na místní pláže, kde nás okamžitě odchytávají místní beach boys, kteří nabízejí šnorchlování a kdo ví co ještě. Moc bílých tady opravdu není, o to mají hoši větší snahu a vytrvalost. Jak jsem zjistil, běloši se ukrývají ke svým bazénkům v hotelových komplexech. Při průchodu takovým hotelem je možné vidět bílé tváře rozložené na lehátkách a mluvící německy nebo italsky. Zašnorchlovat jsme si rozhodně chtěli a tak jsme zhodnotily nabídky, které nám nabízel místní trh (hotel 1500, beach boys 1500 a obchůdek na rohu 1200ksh). 
V obchůdku to smlouváme na 1100 ksh. Šnorchlování jsme si nakonec představovali lepší, na oblíbené šnorchlovací lokalitě se setkalo několik lodí s turistama a všichni najednou se tam začli čachtat. TrochuVáclavák, ale zase proležet celý den na pláži se nám nechtělo. Kladem této výpravy bylo to, že už jsme si u místních něco koupili, rychle se to po městě rozneslo a už nás nechali naháněči v klidu. Kromě beach boys jsou tady i beach girls, ale ty šnorchlování nenabízejí:)
26.10.2005 Watamu – NP Arabuko Sokoke – Watamu
Dnes je naším cílem prales Arabuko-Sokoke, vzdálený asi 
devět kilometrů z Watamu. Půjčujeme siráno kola 100ksh/h nebo 500 na den. Nevím jestli se tomu dá říkat kolo, ale vypadá to tak. Sedlovky samozřejmě nejdou posunout a tak šlapeme jako vlk v Jen počkej zajíci. Kolo není osazeno Shimanem, výbava je Noname, snad na mé je náznak měniče SIS. Brána do parku je dva kilometry od městečka Gedi, směrem na Mombasu, vstup za 10 dolarů. V parku můžete chodit pěšky nebo na kole. Mně se poštěstilo oboje, protože jsem asi po 8 km píchnul zadní kolo. Z plánovaných 40km sešlo a dál jsme pokračovali pěšky.Na křižovatce Medi Station x 4WD Track vyhrává kratší varianta, brána Medi vzdálená 4km. V pravé poledne, po cestě z mořského písku nejde ani jet a tak oba dva tlačíme kola až na hlavní silnici k bráně, kde se dá prolézt naprosto zadarmo. Pak už jsem jenom doběhl šest kilometrů s kolem vedle sebe nazpátek do Gedi. Vzpomínal jsem na pohodový loňský maratón. U benzinky 
do mě litrovka vody jen zasyčela, Káču jsem posadil i s píchlým kolem na matatu a vydal se na jejím do Watamu. Dva kilometry před vesnicí jsem přetrhl řetěz a zbytek teda dokoloběžil. Tam už na mně čekala Káča s tím, že si syčáci v matatu řekli za kolo o stovku, i když jindy vozí velké věci zadarmo. Člověka derou z bílé kůže kde můžou:) Vrátili jsme kola, příště prý máme dvě hodiny zdarma, a šli smýt prach z cesty do oceánu. Poté už jsem byl zralý jen na dvě piva Tusker a Pilsner Lager . Zatím nejlepší byl Pilsner Ice. Celkově bych park nedoporučil, výlet na kolech rozhodně ano! Večer jsme koukali na střeše na západ slunce a to mně připomnělo, že mám dopsat poznámečku o ohřevu TUV. Je zajištěn černými kanystry na terase ve kterých je voda na teplotní úrovni 75°C .
27.10. 2005 Watamu – Mombasa – Nairobi
Odjíždíme z trochu jiné Keni zase do té normální. Pokuď tady ovšem neudělají něco s bordelem na pláži a otravnými beach boys, turisté sem také přestanou jezdit a Watamu zapadne do průměru. Ráno si naposledy zaplaveme, nakoupíme vodu a jdeme si zabalit. Na ulici si pak ještě nechávám zašít kalhoty, Bushmany na této dovolené doslouží:-(, ale teď jsem těch 100 Ksh ještě obětoval. Vlastně to nestálo stovku, ale víc. V této nestřežené chvíli Kačka neodolá a koupí mastkové šachy, tudíž příští dvy týdny sebou vezeme dvě kila kamenů. Jsou pěkné a usmlovali jsme je na 750 šilasů. Na suvenýri z mastku tady narazíte všude, Keňa je druhým největším exportérem na světě. Narazí se tady i na opravdu velké šachy, kde může jedna figurka vážit i půl kila, ale ty stojí 10000. Do Gedi jedeme za 60 a na křižovatce se posadíme a čekáme na autobus. Mataťáci nás nahánějí s tvrzením, že autobusy jedou až večer, ale já měl při včerejším hodinovém běhu možnost potkat hodně busů, tudíž neuspěli. Útočili i naše city, že prý podpoříme místní lid, ale bez odezvy. 
Bylo na nich ovšem sympatické, že znali naše reprezentanty, Nedvěda a spol. Fotbal je tady opravdu populární, ovšem sledují více Evropu než místní ligu a to se odráží v nezájmu sponzorů a fanoušků. Z předních pozic v Africe Keňa ustoupila a potácí se v krizi. Za necelé dvě hodiny jsme autobusem v Mombase a dáváme baťohy do úschovny na nádraží za 200 ksh. Je půl třetí a akorát přijíždí vlak z Nairobi co měl přijet ráno v devět. Tak jsme zvědavý na naše zpoždění. Máme čtyři hodiny na Mombasu, projdeme Moi Avenue, kolem klů z plechu, až k pevnosti a přes staré město zase nazpět. Do pevnosti je vstup za dvěstě. Hned se na nás lepí průvodce, ale toho jsme odpálkovali. Potom ovšem přijde další, prý je studentem a má to jako praxi. Provedl nás tedy i s hezkým výkladem, pevnost určitě stojí za návštěvu.S Káčou se dohadujeme kolik mu dáme, já jako škrt jsem pro padesát, Kačka pro 100 za 30 minut společnosti. Dostává teda stovku, ale říká si o třista, že prej já u sebe peníze, jako papá, určitě mám. To mě nakrklo a nedostal nic. U pevnosti i jíme, vzácně nás nikdo neotravuje a pak honem rychle na nádraží. Po cestě ještě neodoláme pivku za 85 a limče za 25. V 1845 máme check-in což znamená, že Vám na papírek napíšou jaké máte kupé(1214E) a jaký je to vagón. V 1905 vlak odjíždí přesně na čas a my sedíme poprvé v životě v první třídě. Vláček i s vagóny jsou z doby britské nadvlády, konec šedesátých let, na příborech je ještě vyryt znak impéria. Večeře v jídelním vagóně se skládá z polévky, ryby, zeleniny, masa hovezího a kuřecího. Vše je ucházející. Zapíjíme Tuskrem a silným kafem. Dáváme se do řeči s našim spolusedícím. Jmenuje se Wiliam a před pár lety opustil Kenya Railways a teď podniká. Ovšem režijní jízdenka mů zůstala. 
V současnosti má tři matatu a ještě dělá do sítí, elektronických. Bylo to zajímavé si s někým popovídat, aniž by dotyčný očekával bakšiš. Matatu může provozovat pouze na linkách, kekteré dostal koncesi. Řidiči platí 500 za den a výběrčímu tři sta. Ti mu každý den odevzdají tři tisíce, ale všeobecně se ví, že další dva tisíce mají v kapse. Mysleli jsme si, že je zde převis nabídky nad poptávkou, ale prý například v Nairobi je matatu nedostatek a jezdí zde přetížená. Pravdou ovšem je, že už by se asi další do zácpy nevešli. O politice jsme si popovídali též. V roce 2002 převzala moc tzv. Duhová koalice a poslala stranu KANU po čtyřiceti letech do opozice. Cirka třicet let teda trvalo, než opozice přišla na to, že když se spojí do koalice, má větší šanci. 
Situace v hospodářství se údajně lepší, zahraniční investoři se vracejí a úplatky už nejsou ve státní správě tak častým jevem. Koalice se snaží i decentralizovat úřady a rozdělit jejich moc mimo Nairobi, kde se vše za posledních třicet let soustředilo. Na dotaz o nezaměstnanosti mně odpověděl 70%. Ptal jsem se dvakrát. Asi všichni dělají na černo, o podpoře v nezaměstnanosti si můžou nechat zdát.
